B. Martinů, Legenda z dýmu bramborové nati

Ta dobrá máti pramenů a světla,

bez níž by prý ani sedmikráska neodkvetla,

trůnící nad brambořišti k slunci čelem,

však nejkrásnější v dýmu doutnajících natí,

když kolem ní chlapci jak poctiví svatí s umazanými ústy od popele

v oblacích bramborové vůně k nebi stoupají a sníted´ o ráji.

Ta dobrá panímáma,

v šeru kostela si stskající,

sestoupila s oltáře a prošla září svící,

šetrní venkované, sandály si zula za vesnicí.

V tom kraji kamení a říček,

kde modř nastřihala křidla vlaštoviček,

potkala se se svým synem v poli.

Potkala se se svým synem v poli.

Krev na bocích mu dávno zrezivěla a od trní rány kolem čela až v srdci matku bolí.

Bez svatozáře, v tváři trochu vrásek,

V záhybech šatů vůni z pasek, do stínu kříže usedla ta vdova.

Můj synku milý, v kamení mé srdce uvěznili, a já bych chtěla žíti znova.

Proč tvá i moje utrpení tesají lidé do kamení, pod nohy mi staví chladný svícen?

Chtěla bych být jako všechny ženy také z radosti a nejen z utrpení,

Bosou nohou bych se chtěla dotknout petrklíče.

Matko moje milá, nemoje krev, ale láska kéž by lidi vykoupila.

Což dost na tom není, že v jejich dlani,

zrno čeká na spasení a květ z něho unese celou oblohu?

Necht’ zvěetralý ten kámen spadne z našich ramen a k modru vzlétne srdce vězněné.

At’ všechny sochy vystoupí již z přítmí a svatí at‘ se stanou lidmi,

Z té země motýlů a pomněnek.

Když spěchali pláteníci na trh toho rána,

z kostelíků, zvoniček se rozezněla hrana, hrana, hrana, která bouře, krupobití zahání.

Ale ani větřík nehnul listem, jako v džbánku voda nebe bylo čisté.

Ta kostelní vrata dokořán jsou otevřena,

s oltáře prý sestoupila boží žena a někde bloudí po kraji.

Kostelníci se to řici stydí, odešla prý mezi lidi,

Zvony bijí na poplach a boží matku hledají.

Ti nejzbožnější, co každou neděli o bohuslužbách v prvních řadách seděli,

nelenili a vydali se za ní,

to nejlepší vždy měli proni i novou svatozář jí pořídili loni.

Ani u lidí nebyla bez důvěry, a vytesat ji dali s tváří starostovy dcery,

svatých tito bodří mecenáši.

I mužští chodili pak více do kostela,

krásu tváře chválili i oblost těla mezi svými zdrávasy a otčenáši.

Hledali ji od ranního šera i přes poledne až do večera, úřadů se ptali, u vrchnosti.

Zatím ona v plášti zrajícího žita, neučesaná a neumytá,

podle zvyku venkovanů prostých spěchá k potoku, v němž zrána voda zebe.

V prstech drží vítr jako hřeben a pročesává svoje dlouhé vlasy.

Ty plavé vlasy!

Nebylov nich zlata málo, jak by je světlo z písku rýžovalo,

nad hladinou v těžké copy zaplétá si.

Nepoznali ji. Nepoznali ji jak pospíchali kolem,

viděli jen svoje lučiny a pole a u potoka vesničanku.

Vesničanku, která sotva umí otčenáš a zdrávas,

které chutná obyčejná strava, z hospody si nosí levné pivo v džbánku.

Nepoznali ji.

Utrmáceni a rozmrzelí, s nepořízenou se do vsi navraceli,

přesně podle úředního zvyku dali přisnou důtku kostelníku.

Jak seděli tak spokojeni radujíce se z moudrého usnesení,

po vesnici roznesla se neuvěřitelná zpráva.

Chlapci, co na stráních kozy pásli, prý boží matku našli,

dobře se jí vede a je zdráva.

Kde že byla? Starší z obce z lavic vyskočili a přesdžbánek hleděli do tváří chlapců plných sily, v jejichž očich pole kvetla.

Chlapci snědí, jako by je slunce vypálilo z hlíny,

po niž chodí břízy a nad níž zrají jeřabiny do hořkého světla,

ani trochu neshrbili před staršími záda,

odpřisáhli na své pruty, na svá kozí stáda, kde boží matku viděli.

Inu, jak jsme v polích kozy pásli,

mezi ženci seděla a pochutnávala si na podmásli.

Každý se s ní o své sousto rozdělil.

Jako na oltáři měla vlasy zlaté,

Místo svatozáře květovaný šátek a zrovna pot si utírala s čela.

Jako by už dávno byla mezi námi,

každý z nás v ní viděl něco ze své mámy.

Vždyt‘ prý také syna měla.

Tito chlapci jako srnci ostražití, bdělí, co věděli, to pověděli,

pravdiví jak jejich tvář k obrazu v bystřině.

Zatím co v nedopitých džbáncích piva tvář staršich obce zrcadlí se křivá jak po smutné hostině,

boží máti, sestřenice jeřábu jak plamenči stá,

srdcem našla svého syna v těchto chlapcích plných života a síly.

K čemu by jí bylo šero kostela a slzy voskovice,

když kolem ní ted‘ plály prudkým světlem slunečnice.

Ta dobrá máti pramenů a světla,

bez niž by prý ani sedmikráska neodkvetla dále mezi námi žije odvěká.

P boku chlapců, jež vedle poskakují bosí,

vrací se do kamení i v dřevo chvějíchich se osik se srdcem člověka.

Mihoslav Bureš